Derivační kanál bývalé městské elektrárny Mimoň

 
Kliknutím zvětšitNa starých mapách můžeme vidět zásobování bývalé městské elektrárny samostatným přívodním kanálem, jak již bylo zmíněno v článku o samotné bývalé městské elektrárně. Odkud a kudy přesně tento kanál vedl, to se dozvíme později, nejprve si pojďme říci, co vlastně znamená slovo derivační ve spojitosti s vodním dílem.
 
Tzv. derivační vodní dílo je takové, které neleží přímo na toku řeky, a ke svému chodu využívá rozdíl hladiny u odběrného místa (nátokového jezu) a u místa vlastní spotřeby vodní energie (samotná elektrárenská turbína). Rozdílu hladin se dosáhne tak, že se přívodní kanál (náhon) vede od nátokového jezu téměř ve vodorovné rovině, pouze s minimálním spádem, zatímco původní řečiště má přirozený spád výraznější. Vlastní slovo „Derivace“ označuje velikost změn hodnot (v tomto případě spádu, nadmořské výšky) v daném bodě s ohledem na jeho bezprostřední okolí.
Což znamená, že u nátokového jezu je rozdíl nula, u samotné turbíny už byl spád 3,8m.
 
Čili – čím delší přívodní kanál, tím vyšší je rozdíl hladin. Toto řešení se hodně používalo zejména na tocích s nízkým spádem, což Ploučnice je, nebo tam, kde nebyla možnost vodní dílo postavit přímo u vodního toku.
 
Výhoda takovéhoto řešení je větší ochrana vodního díla před povodněmi, minimální zásahy do vlastního koryta řeky, v podstatě stačil nátokový jez s ústím odběrného náhonu, přetok do řeky z jalového náhonu a odtok zpět do řeky odpadním kanálem. Nevýhodou byla mnohdy velice pracná údržba přívodního náhonu a česlic.
 
Na stejném principu dodnes funguje např. malá vodní elektrárna v Malé Veleni na Děčínsku, která naprosto stejným způsobem odebírá vodu z Ploučnice, nebo malá vodní elektrárna v Děčíně – Březinách, tam sice není odběr dlouhým derivačním kanálem, ale nátokový jez je na úplně stejném principu, jako ten, který kdysi stál na Ploučnici.
 
Kde to přesně bylo? Pojďme se tedy podívat do míst, odkud byla odebírána voda z Ploučnice pro provoz bývalé mimoňské elektrárny.
 
Kdo řeku Ploučnici zná, ví, že toto místo na fotografii je těsně před Srním potokem, říká se tu „U třetího jezu“. Řeka Ploučnice totiž byla někde kolem roku 1982 v tomto úseku zregulována (průběžné dílčí regulace toku v tomto úseku probíhaly již od roku 1971 – 1972, regulace toku řeky, zejména na jejím středním toku v okolí České Lípy probíhaly již v roce 1911) a na nově vzniklém zregulovaném korytu řeky v úseku Noviny pod Ralskem – Mimoň, vznikly dva umělé kamenné jezy, které jsou blíže k Mimoni. Tento jediný jez nebyl vytvořen regulací, ale proto, aby byl zajištěn přívod vody do rybníků u Mimoně. Respektive aby byl do těchto rybníků přívod vody zachován. Dříve v těchto místech totiž stál nátokový jez, který nejen, že obstarával přívod vody do bývalé městské elektrárny v Mimoni, ale protože zároveň zajišťoval vzdutou hladinu řeky, bylo možné napájet vodou nedaleké mimoňské rybníky. Je velmi pravděpodobné, že tento „Třetí jez“ je pozůstatkem původního nátokového jezu, přesněji jedné z jeho tří hrází (viz níže), která byla po likvidaci pouze „přizvednuta“ kládou, aby zůstalo zachované napájení mimoňských rybníků.
 
Přesné místo, kde nátokový jez stál, je vidět na fotografii. Jedná se o místo, kde končí široké a začíná úzké koryto řeky. Těsně před tímto zúžením je zasypané ústí původního náhonu (vpravo) pro přívod vody k bývalé městské mimoňské elektrárně a přesně v těchto místech stál nátokový jez. Jak vypadal, to už se asi nedozvíme, přibližný obrázek si můžeme udělat z dochovalé dokumentace z roku 1924, kdy jej chabařovická firma Ingenieurbüro für moderne Wasserkraft – und andereindustrielle Anlagen Karbitz (Chabařovice) v souvislosti se zvýšením výkonu elektrárny modernizovala. Projekt pochází z 25. července 1924 a technický ředitel projektu a zároveň majitel firmy byl Anton Schönbach.
 
 
 
Z plánku je patrné, že nátokový jez nebyl jen jednoduchou jezovou stavbou, ale byl složen ze systému tří zádržných jezů, které tvořily jakousi „lagunu“, z níž byl potřebný objem vody odváděn náhonem k elektrárně, a zbytková voda pokračovala dál. První zádržný, nebo lépe řečeno nátokový jez (vpravo) pravděpodobně zůstal zachován dodnes v podobě upraveného „Třetího jezu“, druhý zádržný jez (vlevo) byl největší, s největší pravděpodobností jeho výška určovala nátok do samotného náhonu a stál v místech, kde se širší koryto zužuje, viz fotografie výše. Dnes už po něm není ani památky, jen v řece na dně koryta jsou ještě patrné zbytky kamenného podloží. Třetí, dalo by se říci odtokový jez, byl nedaleko za místem dnes již zasypaného ústí náhonu. Všechny tři jezy byly spojené hrazením, pravděpodobně betonovým, nebo kamenným a uprostřed laguny, tj. v místě dnešní cesty byla pravděpodobně lávka pro přechod, kde byla stavidla pro případné úplné uzavření přívodu vody a česlice pro hrubé čištění.
 
Celá tato stavba měla jediný cíl: Zlepšit nátok do bývalé mimoňské městské elektrárny v době, kdy přestávala stávající výkonová kapacita stačit a musela být instalována nová turbína, která pro svůj vyšší výkon potřebovala více vody.
 
Stavba byla umístěna, jak už bylo řečeno u „Třetího jezu“, což je pro upřesnění pro neznalé místních poměrů mezi mimoňskými rybníky a Srním potokem. Přesné souřadnice této bývalé stavby jsou 50°40´20´´ S 14°44´05´´ V.
 
Náhon do bývalé elektrárny byl sveden od řeky k nedalekým skalám, podle nichž pak vedl až do Mimoně. Mylně je tento bývalý náhon označován za staré koryto řeky Ploučnice. To vedlo jinudy. Po celé jeho dochované délce je téměř zasypaný, zaházený a překrytý popadanými stromy. V tlejícím listí je možné dodnes najít trochu prosakující vody. V Mimoni u spodního fotbalového hřiště definitivně končí, dál už je zasypaný úplně.  Jediné, co se ve městě dochovalo do dnešních dob, je přepadový jalový kanál, který vede pod zahrádkami pod sídlištěm Letná.
 
Existenci tohoto náhonu v různých podobách lze odhadovat už před rokem 1620, kdy v místech bývalé elektrárny stával Horní mlýn. Do současné podoby byl s velkou pravděpodobností uveden právě při velké rekonstrukci elektrárny kolem roku 1924 a kolem roku 1950 již nebyl využíván, protože kolem tohoto roku se provoz v bývalé elektrárně zastavil. Doba zbourání nátokového jezu není známá, ale je velice pravděpodobné, že tento jez, svým způsobem unikátní, byl zničen v době zasypání náhonu a regulace Ploučnice v tomto místě, někde v 70, možná v 60 letech 20. století.
 

Zdroj:

Státní okresní archiv Česká Lípa Fond NMV Mimoň Inv. č. 5 – 1949

Malá voda - MVE Energetika.cz

Wikipedie otevřená encyklopedie

www.joachim-richter.de dostupné on-line

Vlastní fotodokumentace

 

Kontakt

Lenka Špačková Březinova 72/5
Mimoň
CZ - 471 24
+420 724 522 279 lenka.fogl@seznam.cz