
Derivační kanál bývalé městské elektrárny Mimoň

Tzv. derivační vodní dílo je takové, které neleží přímo na toku řeky, a ke svému chodu využívá rozdíl hladiny u odběrného místa (nátokového jezu) a u místa vlastní spotřeby vodní energie (samotná elektrárenská turbína). Rozdílu hladin se dosáhne tak, že se přívodní kanál (náhon) vede od nátokového jezu téměř ve vodorovné rovině, pouze s minimálním spádem, zatímco původní řečiště má přirozený spád výraznější. Vlastní slovo „Derivace“ označuje velikost změn hodnot (v tomto případě spádu, nadmořské výšky) v daném bodě s ohledem na jeho bezprostřední okolí.
Což znamená, že u nátokového jezu je rozdíl nula, u samotné turbíny už byl spád 3,8m.
Což znamená, že u nátokového jezu je rozdíl nula, u samotné turbíny už byl spád 3,8m.
Čili – čím delší přívodní kanál, tím vyšší je rozdíl hladin. Toto řešení se hodně používalo zejména na tocích s nízkým spádem, což Ploučnice je, nebo tam, kde nebyla možnost vodní dílo postavit přímo u vodního toku.
Výhoda takovéhoto řešení je větší ochrana vodního díla před povodněmi, minimální zásahy do vlastního koryta řeky, v podstatě stačil nátokový jez s ústím odběrného náhonu, přetok do řeky z jalového náhonu a odtok zpět do řeky odpadním kanálem. Nevýhodou byla mnohdy velice pracná údržba přívodního náhonu a česlic.
Na stejném principu dodnes funguje např. malá vodní elektrárna v Malé Veleni na Děčínsku, která naprosto stejným způsobem odebírá vodu z Ploučnice, nebo malá vodní elektrárna v Děčíně – Březinách, tam sice není odběr dlouhým derivačním kanálem, ale nátokový jez je na úplně stejném principu, jako ten, který kdysi stál na Ploučnici.
Kde to přesně bylo? Pojďme se tedy podívat do míst, odkud byla odebírána voda z Ploučnice pro provoz bývalé mimoňské elektrárny.



Z plánku je patrné, že nátokový jez nebyl jen jednoduchou jezovou stavbou, ale byl složen ze systému tří zádržných jezů, které tvořily jakousi „lagunu“, z níž byl potřebný objem vody odváděn náhonem k elektrárně, a zbytková voda pokračovala dál. První zádržný, nebo lépe řečeno nátokový jez (vpravo) pravděpodobně zůstal zachován dodnes v podobě upraveného „Třetího jezu“, druhý zádržný jez (vlevo) byl největší, s největší pravděpodobností jeho výška určovala nátok do samotného náhonu a stál v místech, kde se širší koryto zužuje, viz fotografie výše. Dnes už po něm není ani památky, jen v řece na dně koryta jsou ještě patrné zbytky kamenného podloží. Třetí, dalo by se říci odtokový jez, byl nedaleko za místem dnes již zasypaného ústí náhonu. Všechny tři jezy byly spojené hrazením, pravděpodobně betonovým, nebo kamenným a uprostřed laguny, tj. v místě dnešní cesty byla pravděpodobně lávka pro přechod, kde byla stavidla pro případné úplné uzavření přívodu vody a česlice pro hrubé čištění.

Stavba byla umístěna, jak už bylo řečeno u „Třetího jezu“, což je pro upřesnění pro neznalé místních poměrů mezi mimoňskými rybníky a Srním potokem. Přesné souřadnice této bývalé stavby jsou 50°40´20´´ S 14°44´05´´ V.

Existenci tohoto náhonu v různých podobách lze odhadovat už před rokem 1620, kdy v místech bývalé elektrárny stával Horní mlýn. Do současné podoby byl s velkou pravděpodobností uveden právě při velké rekonstrukci elektrárny kolem roku 1924 a kolem roku 1950 již nebyl využíván, protože kolem tohoto roku se provoz v bývalé elektrárně zastavil. Doba zbourání nátokového jezu není známá, ale je velice pravděpodobné, že tento jez, svým způsobem unikátní, byl zničen v době zasypání náhonu a regulace Ploučnice v tomto místě, někde v 70, možná v 60 letech 20. století.
Zdroj:
Státní okresní archiv Česká Lípa Fond NMV Mimoň Inv. č. 5 – 1949
Malá voda - MVE Energetika.cz
Wikipedie otevřená encyklopedie
www.joachim-richter.de dostupné on-line
Vlastní fotodokumentace