Horní mlýn (Obere Mühle), Městská elektrárna (Elektrizitätswerk), objekt dnešních Technických služeb

 
Historie objektu se datuje již před rokem 1620, kdy tu stál první mlýn mlynáře Adama Widmanna, od kdy není známo. Po něm tu od roku 1620 mlynařil Merten Ballin a od roku 1627 Christof Werner. Další zaznamenaná jména mlynářů jsou roku 1640 Casper Jaksch, roku 1698 Georg Wobisch a od roku 1755 Stefan Walter.
 
Od roku 1851 vlastnil mlýn Adolf Pobuda, za jehož vlastnictví byl roku 1870 mlýn rozšířen o východní přístavbu, kde sídlila firma Stroh, Rödr & Zumpe, později Adalbert Scheinost, která zde provozovala broušení skla.
 
Od 1. 10. 1885 vlastní mlýn Franz Freyer, který jej přestavěl na mlýn válcový s vodním kolem na vrchní vodu a přibyla pekárna.

Město Mimoň začíná kolem roku 1890 připravovat projekt na elektrifikaci městského pouličního osvětlení, které doposud zajišťovaly málo účinné petrolejové lampy.

1897 získává majitel mlýna Franz Freyer od města povolení pro přestavbu mlýna na elektrárnu, kterou počátkem roku 1898 započal. Tímto se fakticky stal součástí připravovaného projektu města Mimoně na elektrifikaci městského pouličního osvětlení. Elektrárna měla sloužit, jako zdroj pro napájení veřejného osvětlení. Přestavba mlýna na elektrárnu byla dokončena 1. listopadu 1898, kdy byl zahájen provoz, a 28. listopadu 1898 byly ulice města poprvé elektricky osvětleny. Tímto byla započata elektrifikace celého města.

Strojním vybavením nově vzniklé elektrárny byl parní stroj, pohánějící dvě stejnosměrná dynama o výkonu 4kW, která vyráběla elektrický proud o napětí 350V při 700 ot. /min, vodní kolo na vrchní vodu bylo nahrazeno Knopovou turbínou o výkonu 75 HP. Elektrárna Mimoň byla od počátku své existence, tj. od roku 1898, řízena vlastní správní radou a Franz Freyer dostává od města koncesi na 25 let k výrobě elektrického proudu. 24. ledna 1899 byl instalován další o něco modernější parní stroj s posuvnými šoupátky, vlastním kondenzátorem a výfukem, který dával výkon 110 HP při 200 ot. /min., dále byly během roku 1899 uvedeny do provozu záložní zdroje ve formě selenových baterií Tudor o kapacitě 340 Ah, které byly při výpadku schopny dodávat proud až pět hodin.
Na přelomu let 1899 a 1900 dodává elektrárna elektrický proud do 1900 přípojek, 3600 výbojek a napájí 8 elektromotorů.
 
24. ledna 1901 prodává Franz Freyer elektrárnu za 250.000 rakouských korun firmě Hirschmann & Wildner z Liberce. Zároveň s prodejem elektrárny přešla na kupující firmu i koncese na výrobu elektřiny. Správci elektrárny byli Anton Wöhl a Karel Heilig. V tomto roce byla zároveň dokončena základní část budování rozvodné sítě nízkého napětí (veřejného osvětlení a domovních přípojek).

1905 – další rozšíření areálu elektrárny o tkalcovnu Antona Müllera, dílnu na opravu kol a soustružnu dřeva. Pouliční osvětlení již čítalo 142 elektrických lamp, které svítily od soumraku do půlnoci po celý rok.

Na základě zákona č. 438 z roku 1919 (1), který umožňoval provozovat výrobu a prodej elektřiny bez koncese kupuje 20. září 1920 elektrárnu město Mimoň, a protože poptávka po elektřině neustále roste a stávající technologie již není schopna poptávku pokrýt, byla roku 1921 instalována nová vodní Kaplanova turbína o výkonu 90 HP při 490 ot. /min., o průtočnosti 900l a vodním spádu 3,8m. Turbína byla zakoupena od firmy Storek Brno za 26.700,- Kč. Protože byly nutné investice do další výroby elektřiny, (nové technologie, stavba rozvodné sítě, zvýšení nátoku rekonstrukcí zadržovacího jezu do elektrárny a stavidel u samotné elektrárny v roce 1924), ale cena za elektřinu byla velmi nízká (1kWh stála 72 haléřů a motorový proud jen 30 haléřů) a koupí elektrárny městem Mimoň již neprobíhaly platby za veřejné osvětlení, které činily 24,- Kč za jednu pouliční lampu/noc a 5 haléřů za jednu pouliční lampu/ráno, dostala se nyní už městská elektrárna do dluhů. Příjmy za první rok po instalaci nové Kaplanovy turbíny činily 423.904,35,- Kč, zatímco výdaje přesáhly částku 508.400,- Kč. Muselo tedy město  v roce 1921 přikročit ke zdražení elektrické energie o 25% a znovu nechat dodavatelskou firmou vylepšit nastavení turbíny, aby lépe vyhovovala výkonovým požadavkům.
 
Nakonec ani to nestačilo a město Mimoň se muselo spojit s dalším dodavatelem elektřiny, aby bylo schopno pokrýt poptávku. K tomuto účelu byla vybudována transformátorová stanice, která sloužila k propojení již vybudované městské sítě se sítí veřejnou a prvním dodavatelem do městské sítě se roku 1922 stalo Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu v Jablonci (Elektrizitätsgenossenschaft für den Jeschkengau in Gablonz), založené v roce 1921.

 

Roku 1922 již bylo v provozu více než 100 elektromotorů, 200 pouličních lamp a zhruba 7500 výbojek.

 

ČSR na základě zákona č. 139 z roku 1926 poskytovala obcím a elektrifikačním družstvům (2) příspěvky na výstavbu sekundární sítě ve výši 30% - 50%, ovšem protože tyto státní příspěvky pokryly náklady nanejvýš z poloviny, bylo investiční rozvažování i nadále nutné. Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu se ale rozhodlo elektrifikovat mnohem větší oblast, než byl původní záměr, družstvo se tak zadlužuje a už roku 1925 stojí před likvidací. Majetek Elektrifikačního družstva pro Ještědskou župu, které vlastnilo rozvody a místní sítě (v té době už i místní síť Mimoně) ve třech tehdejších politických okresech, s největší pravděpodobností v okresech Deutsch Gabel, Böhmisch Leipa a Reichenberg, v hodnotě 21.000.000,- Korun českých, byl oceněn pouze na 14.000.000,- Korun českých, protože se do rozvodů dlouhodobě neinvestovalo a bylo potřeba vynaložit velké náklady na údržbu. Znehodnocením majetkové podstaty družstva došlo i k pádu ceny akcií, nebyly vyplaceny jejich ceny, ani podíly. Elektrifikační družstvo pro Ještědskou župu, aby získalo další finanční prostředky, muselo vydat své nové akcie a v roce 1926 přikročit k trojnásobnému ručení za další finanční subvence (i státní, viz výše zmíněný zákon ČSR č. 139 z roku 1926, pozn. aut.), díky nimž se podařilo dokončit elektrifikaci okolních obcí. Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu však nadále nevydělává a tak se 1. prosince roku 1926 stala likvidace družstva skutečností. Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu definitivně zaniká a veškerá zařízení, a rozvody, které družstvo vlastnilo, jsou 1. prosince 1926 prodána za cenu 6.000.000,- Kč Severočeským Energetickým závodům Děčín (Nordböhmischen Elektrizitätswerke in Bodenbach) a uvedena pod touto novou značkou, známou dodnes do provozu. Cena elektrické energie se pak pohybovala kolem 60 haléřů za kWh.

V době, kdy již rozvodnou síť vlastnily Severočeské Energetické závody Děčín, bylo do Mimoně, na 25. května 1927 ve 20:00 hod večer svoláno veřejné zasedání, kde byla projednána další rekonstrukce městské elektrárny. Zasedání se konalo v Lorinserově Turnhalle. Jak jednání dopadlo, s jakým výsledkem, není známo, s největší pravděpodobností fungovala městská elektrárna Mimoň společně s lázněmi až do roku 1942, kdy došlo k oddělení od ostatních městských institucí a dále byly lázně vedeny samostatně.

V roce 1928 se ceny elektrické energie v Mimoni pohybovaly kolem 3,50,- Kč za světelný proud, 1,50,- Kč za motorový proud a nově se platilo už i za elektroměr a to 2,20,- Kč.

V roce 1942 byla dokončena rozvodná síť vysokého napětí v Mimoni, které tehdy čítalo délku cca 5560m.

Lázně byly 31. 10. 1945 pro nedostatek uhlí uzavřeny, na podzim roku 1946 byl provoz opět zahájen. Od roku 1948 již nebyl komín elektrárny používán, z toho lze usoudit, že se někdy v těchto letech (1948 – 1950) provoz v tomto objektu zastavil. Komín byl odstřelen 23. února 1976.

Některé budovy na fotografii stojí dodnes, stejně jako dřevěné sloupy původního elektrického vedení.

 

 

 

 

 

 

 

Tento bývalý vodní mlýn, městská elektrárna a městské lázně měly přívod vody samostatným derivačním kanálem, roku 1924 rekonstruovaným, kdy proběhla jak rekonstrukce nátokového jezu, tak rekonstrukce stavidel u elektrárny, v 50 letech 20 století z velké části zasypaným, došlo i na likvidaci nátokového jezu, zřejmě v souvislosti s regulací toku řeky Ploučnice, pravděpodobně v 70 (možná už v 60) letech 20 století.

Parametry a vybavení:

 

➢  Pohon parní a vodní

➢  Výkon strojů 300 / 120 kw

➢  Jmenovitý výkon generátorů 150 kVa, využitelný 98 kVa

 

Turbína:

Vodní kolo na vrchní vodu nahradila nejprve Knopova turbína, později nahrazena výkonnější Kaplanovou turbínou s regulátorem a ručním řízením o výkonu 90HP 490 ot. / min., průtočnost 900 l/s, spád 3,8m.

 

Strojovna 1.:

Generátory:

Stejnosměrný generátor AEG ev. č. 53835 150kw 430A, 2 x 175V 800ot./min., postaven roku 1927

Stejnosměrný generátor SF 16 ev. č. 34836 34kw 97,5A 2 x 175V 490ot./min., postaven roku 1921

Třífázový generátor DD 60/1000 ev. č. 55026 60kwa 380/220V 91/157A 1000ot./min., postaven roku 1940

Parní stroj:

Tandemový s ventilovým řízením 250 a 280HP 160ot./min., zdvih 600mm, průměr nízkotlakého válce 600mm, průměr vysokotlakého válce 400mm., regulátor na hřídeli, tlakové mazání se vstřikovou kondenzací. Vyroben a dodán včetně potrubí Teplickými strojírnami roku 1927.

Kotelna:

Ležatý Tischbeinův kotel s válcovým a trubkovým kotlem, 60m2 výhřevné plochy, pracovní tlak 10Atm, s plochým roštem. Kotel byl zazděný a dodala jej První Brněnská roku 1899.

Vodotrubnatý kotel se šikmo položenými trubkami systém „TEMAG“, 126m2 výhřevné plochy, pracovní tlak 15Atm, s plochým roštem a přehřívačem o 20m2 výhřevné plochy s úplným potrubím, zazděný dodavatel Teplické strojírny roku 1927.

Tři ležaté jednocylindrové parní napáječky VEGHT od firmy Schäfer & Bunderberg Ústí nad Labem.

Jedna odstředivá pumpa jednostupňová

Vodní nádrž na studenou vodu 1500 x 2000 x 1000mm s víkem a vodní nádrž na teplou vodu 1400 x 1000 x 1000mm s víkem a měděnou parní spirálou.

 

Strojovna 2.

Generátory:

Stejnosměrný generátor Siemens ev. č. 39722 98kw 2 x 160V 306A 700ot./min., postaven roku 1940.

Stejnosměrný generátor AF 40 ev. č. 2694 40kw 350V 700ot./min.

Třífázový generátor Křižík ev. č. 37646 30kwa 220/380V 1500ot./min., postaven roku 1938.

Jednokotvový měnič proudu TGM 475 ev. č. 91188 55kwa 178/153A 310/360V 1500ot./min.

Otočný transformátor ev. č. 2058707 6,5kwa 12/166A 259V, postaven roku 1925.

Rozvody – transmise.

 

Rozvodna 2 x 150V – 3 x 220/380V

 

Rozvodná síť vysokého napětí po městě (transformátorové stanice):

➢  Medlerovy závody

➢  EMPE

➢  Na Borečku v objektu firmy Blankenstein

➢  Müller a Seide

➢  Křížový vrch

➢  R. Schneider (rukavičářské závody)

 

Rozvodná síť nízkého napětí (veřejné osvětlení a domovní přípojky první základní etapa) dokončena roku 1901.

Rozvodná síť vysokého napětí na 5000V dokončena roku 1942 o délce 5560m.

 

Na modernizaci elektrárny vypracovala projekt firma Ingenieurbüro für moderne Wasserkraft – und andereindustrielle Anlagen Karbitz (Chabařovice) 25. července 1924. Technický ředitel projektu a zároveň majitel firmy byl Anton Schönbach.
 

Dnešní adresa:

KÚ Mimoň V Lukách č. p. 96/IV

 

Zdroj:

Státní okresní archiv Česká Lípa Fond NMV Mimoň Inv. č. 5 – 1949

Malá voda - MVE Energetika.cz

Wikipedie otevřená encyklopedie

Josef Klempera Vodní mlýny v Čechách VII ISBN 80-7277-167-1

Josef Jaksch Heimatbuch der Stadt Niemes

Lenka Lyalikoff historik Vídeň

 

(1) Národní shromáždění Československa se usneslo v roce 1919 na energetickém zákoně (Zákon č. 438/1919) o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace. Zákon byl vyhlášen 22. července 1919 a po čtyřech týdnech vstoupil v účinnost. Zákon definoval všeužitečný podnik jako podnik pro výrobu nebo dodávku elektřiny pro všeobecnou potřebu, náležející státu nebo zemi, korporacím místní samosprávy nebo smíšeným společnostem, ve kterých jsou veřejné korporace zúčastněny alespoň 60 % kapitálu, jestliže slouží soustavné elektrizaci. Takový podnik mohlo ministerstvo prohlásit za podnik všeužitečný a nepotřeboval koncesi k živnostenskému provozování výroby a rozvodu elektřiny. V novém Československu se proto zakládala nová elektrárenská družstva a svazy.

(2) V severních Čechách byl pro okresy Lovosice, Litoměřice, Ouštek, Česká Lípa, Bor a Benešov nad Ploučnicí založen Ploučnický elektrárenský svaz spol. s r. o. v České Lípě (Polzen - Elektrizitätsverband, G.m.b.H. in Böhm. Leipa. Ale Dubá a Jablonecká oblast se trhly (kvůli vedení rozvodu). Založily vlastní el. družstva, která jak to podle zápisů ze sněmovních tisků vypadá (viz odkaz), zemský správní úřad neuznal. „Dle původního projektu měl tento svaz zásobovati také okresy Štětí, Dubá, Mimoň, Jablonné a Cvikov; okresy tyto nepřistoupily však k Ploučnickému elektrárenskému svazu, nýbrž utvořily proti intencím zemského správního výboru dva samostatné svazy a to: Elektrárenský družstevní svaz v Dubé (Elektrizitätsverband in Dauba, G.m.b.H.) a Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu v Jablonném (Elektrizitätsgenossenschaft für den Jeschkengau in Deutsch Gabel).


Update: 26. březen 2016