Dolní mlýn, koželužna, papírna, jirchárna ...
Adresa: Mlýnská stezka (Mühlengasse) 22/lll
V minulém století byly v Mimoni dva mlýny: Takzvaný Horní mlýn, pozdější městská elektrárna, o tomto mlýnu článek zde, a potom Dolní mlýn, který ale pravděpodobně od svého vzniku, někde kolem roku 1600 sloužil pro výrobu papíru, čili to byla nejprve papírna.
Oba mlýny, Horní i Dolní byly do roku 1620 pod správou města.
V roce 1620 kupuje Dolní mlýn Peter Ossendorf, papírenský mistr z Münsteru, který v tomto mlýně (papírně) hospodařil 23 let.
V roce 1643 se přestěhoval do Prahy, zakládá tam další papírnu, kterou mu roku 1648 zničila Švédská vojska. Papírnu v Praze opravil, přestavěl a zahájil další papírenskou činnost v Praze, v Mimoni, v Benešově nad Ploučnicí a provozuje i papírnu v Hamru až do roku 1655.
Dolní mlýn (papírnu) v Mimoni, vlastní od roku 1655 Christian Příhoda, od roku 1665 je majitelem Johann Franz a Edmunt Putz z Adlerthurnu, provoz papírny za tohoto majitele jede na plné obrátky a produkuje papír různých značek, výroba se pohybovala kolem 80 balíků ročně.
Bývalý majitel této papírny Peter Ossendorf umírá roku 1675 v Mimoni.
4. října 1787, kupuje objekt Dolního Mlýna (papírny) za 9200 rýnských zlatých Josef Weidlich, který nechal objekt přestavět z papírny na vodní mlýn pro mletí obilí. Mlýn měl tři vodní kola a novou technologii včetně šrotovníku.
Rok 1876 byl pro mlýn, resp. pro výrobu v tomto areálu zlomový. Mlýn se rozšiřuje o valchu na sukno, koželužnu (jirchárnu) a barvírnu kožešin, v další části byla zřízena ještě mechanická tkalcovna, soustružna, strojní vybavení pro úpravu dřeva a kovu pro řemeslníky. Objekt Dolního mlýna se rozrostl z dnešního č. p. 32/lll o dnešní č. p. 22/lll a 23/lll a od té doby zde existuje malý průmyslový areál. To už mlýn provozoval nájemce Anton Schicketanz, který nechal v 80. letech 19. století provoz vodního mlýna, po zhruba 100 letech otáčení vodních kol, zastavit. Ostatní rozšířené provozy běží dál.
Roku 1890, kupuje provoz za 13.000,- zlatých Karl Pietsch z Mladé Boleslavi, (provozuje Anton Pietsch, pozn. aut.), který zde v létě roku 1901 vyměnil vodní mlýnská kola za vodní francisovu turbínu o hltnosti 2100 l/s a na podzim po kolaudaci roku 1901 zřizuje parní a vodní lázně, s největší pravděpodobností to byly první lázně v Mimoni vůbec.
12. května roku 1924 zde probíhá instalace druhé, o něco menší, vodní francisovy turbíny, o hltnosti 1600 l/s, která je 23. července 1924 uvedená do provozu. To už se zde nachází také mimoňský městský biograf Excelsior, a na „multifunkčnost“ tohoto areálu naváže i poválečný vývoj v Mimoni.
I přes neustálé spory s Hartigovými ohledně zaplavování jejich luk a znečišťování Ploučnice koželužskou výrobou, bylo tomuto dílu v roce 1935 uděleno povolení užívat jej i nadále. Zejména proto, že majitel areálu Karl Pietsch sjednal nápravná opatření pro zamezení těchto jevů.
Po válce, kolem roku 1948 - 1949, kdy byly zakládány Velkovýkrmny Zákupy, proběhla stavba Gigantu a vznikl Státní statek Mimoň, spadající pod Velkovýkrmny, zde sídlil Zemědělský Nákupní a Zásobovací Podnik (ZNZP)
Po roce 1950 v tomto areálu Okresní Národní Výbor (ONV) Česká Lípa zřizuje sídlo Okresního průmyslového kombinátu (OPK), který zde existuje současně se ZNZP až do roku 1959.
Po roce 1959 se z Okresního Průmyslového Kombinátu (OPK), pod nějž spadaly provozovny v celém tehdejším administrativním okrese Česká Lípa, stala v rámci tzv. delimitace od 1. dubna 1959 už jen dřevovýroba. V areálu bývalého Dolního mlýna nadále sídlí také ZNZP a náhon k mlýnu je nad ním částečně zasypán, v mapách z roku 1951 již tento náhon k dolnímu mlýnu není zakreslen, z čehož lze usuzovat, že po jeho částečném zasypání nad mlýnem už zbytek jeho první části nebyl veden, jako vodní řečiště.
V letech 1961 – 1962 probíhá jednání o zrušení stavby Dolního mlýna, jako díla vodního, čehož bylo roku 1962 dosaženo. Od tohoto roku to již není po právní stránce dílo vodní. Náhon vedoucí k nyní již bývalému vodnímu mlýnu a odtok zpět do Ploučnice byl úplně zasypán, zbylá část náhonu, jeho druhá část, která byla z řeky vyvedena před jatkami, podél tehdejší městské zástavby, kolem jatek a bývalé Wondrakovy fabriky (špulkárna, později AGRO - ZZN), a do Ploučnice ústila, až pod dnešním silem zůstala nadále otevřená a v podstatě sloužila jako stoka.
Poslední část, úplná likvidace náhonu (jeho druhé části u jatek a ZZN) ve městě se začala řešit až roku 1965, v souvislosti s přípravami regulace Ploučnice a budováním kanalizace v Mimoni (nutnost regulace Ploučnice z Mimoně do Novin pod Ralskem se řešila prakticky už od roku 1949, kdy byla zařazena do pětiletého plánu, a započalo vyměřování projektu, samotná realizace však byla velice zdlouhavá a trvala prakticky až do roku 1987 pozn. aut.). S postupem regulace řeky Ploučnice v Mimoni po roce 1968 je druhá část náhonu u jatek a ZZN zasypána. Torzo starého náhonu od bývalého ZZN, dnes areál jatek firmy Váša, po jeho ústí do Ploučnice zůstalo dodnes.
Objekt bývalého Dolního mlýna je využíván ZNZP Mimoň a dřevovýrobou pod hlavičkou OPMP Mimoň, která přežila až do 90 let 20. století.
Není bez zajímavosti, že v těsném sousedství tohoto areálu, v čp. 25/lll vznikla 12. 10. 1919 první česká škola v Mimoni.
Zdroj:
SOKA Česká Lípa
Soukromá sbírka pohlednic Lenky Špačkové
Jaksch: Heimatbuch Niemes
Klempera Josef: Vodní díla v Čechách VII.