Zaniklé vesnice v bývalém VVP Ralsko

Již léta chodím do zaniklých vesnic v bývalém vojenském prostoru Ralsko. Procházím pozůstatky vesnic, kde jsou dnes již jen těžko znatelné základy domů, zavalené sklepy, staré ovocné sady, rozpadlé nádrže na vodu a rozhrnuté hřbitovy. Při pohledu na dobové fotografie se ani nechce věřit, jak výstavné vesnice zde stály. Vesnice, které byly budovány generacemi obyvatel více jak 500 let. Většina vesnic, jak uvádí Vlastivědný sborník českolipska Bezděz z roku 1997 trpěla nedostatkem vody. Proto se obyvatelé těchto vesnic naučili s vodou hospodařit. Z každé střechy byla dešťová voda sváděna do nádrží a i v malých svazích byly budovány rybníčky, někde i kaskádovitě nad sebou tak aby se za dešťů všechny naplnily a pak se mohla všechna voda využít k životu a hospodářství. Byly kopány hluboké studny a stavěny velké podzemní nádrže na vodu (Novina 12x6m). Lidé nacházeli obživu více v chovu dobytka a lesnictví než v zemědělství, kde půda nebyla kvalitní a tak nebylo možno dosáhnout lepších výnosů. Část obyvatel se živila domácími pracemi pro blízké podniky, většinou Mimoňské. Jakýsi doplňkový zdroj obživy byl také sběr lesních plodů, zejména borůvek. Ty se vozily do Prahy, Německa a nevím, jestli pravidelně ale byly voženy až do Hamburku.

Písčitá půda byla také za války důvodem k výcviku německého Afrika Corpsu pro boje v Africe.

Již před válkou zde československá armáda vlastnila tři dvory kde převážně chovala pro svoje potřeby koně. Byly to dvory Medný, Ostrov , Nový Dvůr a po válce Pavlin dvůr.

Protože většina obyvatel byla německé národnosti, vztahovala se na ně po válce nařízení o odsunu. Někteří Němci byli odsunuti do blízkého okolí (např. z Prosíčky na Mukařov nebo v roce 1945 na podzim z Olšiny). Někteří byli odváženi přímo z domovů, někteří, jako například pan Schwarz Emil z Olšiny se museli 16.6.1945 shromáždit na Kracmanovské křižovatce v 5 hodin ráno s rodinnými příslušníky s 30 kg na osobu a jídlem na 7 dní a odváženi na nádraží v Mimoni. Současně probíhalo osídlení českými osadníky opuštěných stavení a usedlostí. Ne všichni osídlenci byli dobrými hospodáři a tak byli určeni „dohližitelé“, kteří byli podřízeni MNV. Ale to již probíhalo jednání k vytvoření vojenského prostoru a tak i čeští osídlenci museli posléze vesnice opustit. Nejvíce se jich vystěhovalo v březnu, dubnu a květnu 1947. Někteří starousedlíci ještě ve vesnicích přežívali, byla to většinou smíšená manželství, kde se řešila jejich národnost a chování během války. S konečnou platností podle zákona č. 169/1949 vznikl vojenský prostor dnem 1. července 1950. Nejdéle přetrvaly Hradčany, bylo to rekreační letovisko. V roce 1951 zde byl zrušen národní výbor a dokončeno vysídlení.

Nemohu si odpustit konstatování, že jsem při prohlížení dokumentů a z vyprávění rodáků z této lokality nikde nezaznamenal žádný větší národnostní problém mezi Čechy a Němci, a to ani za války. Ve vzpomínkách lidí z Mnichova Hradiště, kam Němci z vesnic přilehlých chodili obchodovat, doplňovat zásoby nebo za známými se na ně vzpomíná jako na příjemné a pracovité lidi, snad jen s úsměvem na jejich horší, zkomolenou češtinu. Ale nikdy to nebylo ve zlém.

Ač obyvatelstvo bylo vesměs německé národnosti zažité názvy některých částí spíše potvrzují původní slovanské osídlení. Názvy jako Čihadla, Mokřina, Dolce, Dílky, Klučky, Kamínka, Šlapka, Dračí vrch, Žlábek, Spálené, Palouk, Radoška to dosvědčují.

Nebudu se zde šířeji zmiňovat o vzdálené historii vesnic, to není účelem této publikace. Ani o poválečném využívání tohoto prostoru, to je již jen smutné. Jak se ničily domy, kostely, hřbitovy. Jak sovětští vojáci hráli fotbal s lebkami z rozhrnutých hřbitovů.

Popis vesnic je ohraničen - končí vznikem vojenského prostoru a pak popisem současného stavu. Čtenář ať promine nepřesnosti, chyby nebo chybějící fakta. Je dnes již těžké zmapovat všechny skutečnosti, osudy a místa. Pamětníci odcházejí a i oni si již některé věci starší jak 60 let nepamatují a v terénu se neorientují. A také některé vzpomínky snad není ani vhodné zde uvádět ať již z piety nebo z důvodu neumožnit zlatokopům vytěžení věcí, které byly odsunutými obyvateli zde ukryty. Dnes nacházím stopy po hledačích ukrytých pokladů. Nebo spíše zakopaných rodinných cenostech. Jsou to překopané sklepy, převrácené základy pomníků a přeryté plochy kolem bývalých stavení, často i za použití mechanizace. Většina hledačů se však o historii nezajímá a jde slepě jen po věcech cenných a tak jsou nálezy více méně náhodné.

Takže buďme rádi, že jsem měl možnost popsat zaniklé vesnice alespoň takto. Po přečtení pamětníky snad od nich přijdou nové informace a tak bude možné posléze předložit doplněné vydání o další zajímavosti.

Ještě je třeba zdůraznit, že do uvedeného prostoru je zákaz vjezdu všemi motorovými vozidly, které je kontrolováno! Toto opatření je z důvodů klidu pro zvěř a z důvodu, že z právního hlediska cesty po prostoru nemají statut veřejné komunikace. Cyklistické trasy jsou značeny a na některých místech VLS pro cyklisty udělali odpočinková místa se stojany pro kola.

Dnes se ještě setkáváme s pamětníky, kteří nám mohou vypravovat o době kdy ve vesnicích žili. Sám jsem nedávno vypátral 90ti letého pana Laurina pocházejícího z Palohlav. Jak je to dlouho co musel svoji vesnici opustit. A ještě dnes na to vzpomínal se slzami v očích. Velmi často potkáváme potomky původních obyvatel z Německa. Do vesnic kde jejich předci žili vozí, na jejich přání, po smrti jejich popel.

Pokud vás historie této oblasti zajímá, najděte si „historiemimone.cz“, kde se také o vesnicích dočtete. Najdete zde akce našeho spolku. Plánujeme vycházky do vesnic, stěžejní akce bude v srpnu v Náhlově a to oslava Horních vsí a potom v prosinci opět v Náhlově , Betlémské světlo.

- Dvořák Jaroslav -