Lorinserové

30.04.2020 10:20

Franz Anton Lorinser
(1. prosince 1739 Bad Schusseried [Schwaben] – 17. února 1787 Niemes [Mimoň])
Mladší syn mlynáře Franze Antona Lorinsera a Uršuly Johanny Meher, který se společně se svým starším bratrem Franzem Menradem vyučil ranhojičství a po smrti svých rodičů vstoupili spolu se svým bratrem Menradem do rakouských služeb v době sedmileté války (1756 - 1763) jako ranhojiči.
Starší bratr Franz Menrad Lorinser se oženil s Marií Annou Rienagel z Moravy a sloužil u druhého jezdeckého regimentu rakouské armády ve Foeldře v Sedmihradsku až do roku 1792. Zemřel tam 13. července 1794 a jeho žena tam žila jako vdova až do 6. dubna 1808, kdy zemřela také.
Mladší bratr Franz Anton se na konci sedmileté války, v lednu roku 1763 dostal s vojenskou posádkou, kde sloužil jako polní doktor do Mimoně a zde se 25. dubna 1763 oženil s dcerou zdejšího ranhojiče Františkou Gärtnerovou, narozenou v Mimoni 18. prosince 1737. V Mimoni se usadil a založil zde českou větev rodu Lorinserů. Do Mimoně ze Schussenriedu přivedl i svou matku Marii Annu Lorinser, rozenou Strobler o kterou se staral až do její smrti 7. ledna 1772. Časem převzal po tchánovi, Ignáci Gärtnerovi živnost a stal se otcem:

  1. Marie Anny Lorinser nar. 1769, provdanou za Andrease Schwana,
    lékaře z Jezvé u České Lípy (Neustadt bei Bohmisch Leipa).
    Zemřela jako vdova 29. října 1838 v Mimoni
  2. Ignaz Lorinser nar. 22. srpna 1771, oženil se 19. října 1795 s Magdalenou Schors,
    narozenou 21. listopadu 1777 v Zákupech (Reichstadt)
    Zemřela dříve než Ignaz, 29. prosince 1836
  3. Franz Prokop Lorinser, nar. 29. října 1773, zemřel svobodný 3. září 1802
  4. Johann Phillip Jakob Lorinser nar. 1. května 1776, umřel jako dítě
  5. Josef Ignaz Lorinser nar. 30. července 1778, umřel jako dítě
  6. Josefa Anna Theresia Lorinser nar. 14. prosince 1780, provdanou roku 1801 za Franze Schuberta z Mimoně
    a po jeho smrti si v roce 1815 vzala Ignaze Rummlera z Mimoně.
  7. Franziska Johanna Theresia Lorinser nar. 26. prosince 1783, provdanou za Josefa Kurschnera, obchodníka z Mimoně

Zkušenosti z válečných tažení, během sedmileté války, předurčily Franze Antona Lorinsera k odvážným lékařským zákrokům. Měl schopnosti chirurgické, ovládal znalost nápravy zlomenin a odstranění vředů, boulí, výrůstků a nechyběla mu odvaha otevřít rány a zasahovat uvnitř těla.

Věděl hodně o užívání bylin a výtažků z nich k přemožení zhnisaných ran a otoků. Proto měl velkou schopnost v hojení ran. Jezdil za pacienty v okolí Mimoně, doptával se po léčivých bylinách a jejich účinku. Zjišťoval, kde rostou, jak je místní využívají v léčení neduhů člověka i zvířat. Zkoumal, jak je využít, luhovat, spařovat, drtit na šťávy, aplikovat čerstvé nebo sušené ve směsích pro čaje. Obsáhl rostlinné bohatství Mimoňska a všechny pozdější výzkumy potvrdily, že tato krajina dává nejpestřejší obraz rostlinné říše. Kraje roklí a skal i mohutných vrchů od Ralska k Bezdězu. Svým budoucím potomkům tak odkázal mimořádnou schopnost systematického zkoumání botaniky.
Třetí zručnost bylo umění porodnické. Možná právě ovládnutí základních postupů gynekologie mělo pro Franze Antona klíčový význam. Zachránit ženu a dítě bylo zvláště v zámožných rodinách také vysoce honorovanou záležitostí. Právě v této činnosti se setkával nejčastěji se skutečností, že ani technická zručnost porodnická nestačí. Matky umíraly na nedostatek hygienických opatření o komplikace, s nimiž si dobový porodník nedovedl poradit.
Franz Anton Lorinser zemřel v Mimoni 17. února 1787, jeho žena, pozůstalá vdova Františka Lorinser, rozená Gärtner zemřela v Mimoni 4. prosince 1807.

Ignaz Lorinser
(22. srpna 1771 Mimoň - 28. srpna 1841 Mimoň)
Nebyl ještě dospělý, ale již vnímal velmi dobře skutečnost, že jedině ještě větší zručnost, hbitost a více vědomostí mu pomohou povolání po otci zvládnout a udržet se v něm. V Mladé Boleslavi se stal učněm oboru chirurgie. Po návratu do Mimoně, když otec zemřel, rozhodl se po dohodě s matkou k dalšímu studiu, třebaže tím vybral dosti značnou část z rodinných úspor, odkazu váženého otce. Odjel přibližně na rok do Vídně a urychleně zde dokončil kurz chirurgie, porodnictví a doplnil si vzdělání zvěrolékařské. Nestudoval tedy vysokou školu a procházel vlastně jenom kurzy, v nichž praktické vyučování vysoce převažovalo nad teoretickými předměty.
Právě v této době se ale na pražské univerzitě začala měnit situace. Českolipský rodák Josef Mikan, poradce císaře Josefa II, poukazoval na skutečnost, že lékaři s univerzitním vzděláním jsou často lidmi bez dostatku praktických schopností. Jejich chirurgičtí a porodničtí asistenti toho dovedou často více. Proto Mikan prosazoval zásadní reformu studia, více praktik a laboratorních cvičení. Ignaz ve Vídni byl jen rok a přitom složil dosti přísné zkoušky. Déle studovat nemohl, protože ho povolala rodina domů, neboť rodinný kapitál se povážlivě tenčil. Zkoušky prý složil velmi úspěšně. Zajímavé je, že prošel též praktickými zkouškami z oboru zvěrolékařského. V těch časech bylo vyléčení koně či krávy, kozy či ovce naprosto rovnocenné záchraně lidského života, protože hospodářská zvířata žila zvláště na venkově v těsném spojení s lidmi a byla základem jejich obživy.
Lorinser se nestal doktorem medicíny, ale byl natolik obratný a schopný, že dva roky po svém návratu byl jmenován dokonce panským lékařem, což mu zajišťovalo jisté výhodné postavení. Netrvalo dlouho a dokázal svými výkony přesvědčit město o svých schopnostech.
Ignaz Lorinser se 19. října 1795 oženil s dcerou obchodníka Lorenze Schorse ze Zákup, jehož dědeček přišel z Alsaska a byl ve službách slavného prince Evžena Savojského, vítěze nad Turky. Rodová historie se tak rozrostla o další mezinárodní rozměr. A stal se otcem těchto dětí:

  1. Ignaz Lorinser (zvaný Carl Ignaz) nar. 24. července 1796
  2. Franz Xaver Lorinser nar. 28. července 1797, lékař, porodník a chirurg v Zákupech, 29. října 1821 se oženil
    s Phillipine Mitteis z Haidy (Nového Boru)
    zemřel 29. října 1821 v Zákupech
  3. Andreas Lorinser nar. 11. prosince 1798, lékař, porodník a chirurg v Mimoni, 8. února 1825 se oženil
    s Franceskou Bergmann z Mimoně. Zemřel dříve, než jeho žena, 9. července 1839. Vdova Franceska se 10. srpna 1843 podruhé vdala za Katastrálního geometra Johana Gissingera. Zemřela v Maďarsku 17. února 1868
  4. Maria Lorinser nar. 22. května 1800, provdaná 24. listopadu 1818 za obchodníka Franze Riedla z Mimoně.
    Zemřela 27. listopadu 1820
  5. Josefa Lorinser nar. 26. prosince 1802, provdaná 15. října 1822 za cestmistra Eugena Bohma z Mimoně.
    Zemřela v Novém Boru 18. prosince 1834
  6. Wilhemine Lorinser nar. 1. září 1804, provdaná 27. července 1824 za tkalcovského mistra Dominika Mullera z Mimoně, který pracoval také jako skladník ve fabrikách v Josefově údolí. Zemřel 6. října 1862, vdova Wilhemine 5. května 1866 ve Vídni.
  7. Magdalena Lorinser nar. 9. května 1806, provdaná 11. ledna 1835 do rodiny Hartigů za George Schmidta. 
    Zemřela 22. ledna 1854 v Mimoni. Potomci této větve žijí v Teplicích v Čechách.
  8. Gustav Lorinser nar. 28. srpna 1811, oženil se s Annou Schneidrovou z Mimoně, zemřel 20. května 1863
  9. Friedrich Wilheim Lorinser nar. 13. února 1817, oženil se 7. září 1848 s Wilhemine Kalfus z Haidy (Nového Boru)

 Jeho lékařská dráha stoupala vzhůru vzácnou shodou zručnosti a schopnosti ve spojení se štěstím. Ovšem, štěstí přeje připraveným. Svou výbornou pověst získal na úspěšné porodnické operaci „císařského řezu“. Jeho první slavnou pacientkou v tomto směru byla chudá žena tkalce Barbora Grögerová, která od dětství trpěla měknutím kostí. Podařilo se jí zachránit život, dítě však nepřežilo. Další operace konzultoval v roce 1802 s promovaným lékařem, původně továrním doktorem v Kosmonosích a později profesorem ve Vídni Josefem Berntem. Při výkonech mu příležitostně asistovali jeho přátelé, ranhojiči Gürtl z Jablonného v Podještědí (Deutsch Gabel), Russi a Kraus ze Stráže pod Ralskem (Wartenberg) a jeho švagr, lékař Schwan z Jezvé (Neustadt bei Bohmisch Leipa). Ostatně, dům se znakem této rodiny (Schwan = labuť) stojí v Jezvé dodnes.
Při těchto operacích snad jen jednou bylo zachráněno dítě i s matkou. Jindy alespoň život matky. Důležité bylo, že tyto velké operace byly publikovány a to například v německém znění Pražských poštovských novin, které na počátku 19. století byly nejrozšířenější tiskovinou, takže pověst o výborném lékaři se rychle šířila. Při požáru města 11. června 1806 ztratil Ignaz Lorinser svůj dům a celý majetek. Pomohla mu hraběnka Hartigová, která ho ubytovala na zámku, sotvaže byl trochu provozuschopný. V roce 1807 ale lorinserovský dům byl již opraven. Ignaz měl sedm dětí a tři nejstarší synové studovali postupně na pražských gymnáziích, takže dokonce jistý čas tam byli všichni společně. Ani celkem úspěšný lékař však neoplýval takovými příjmy, aby se nemusel velice uskrovňovat. Přitom do jeho mimoňského domu rádi přicházeli přátelé a známí a on je pohostil a srdečně s nimi pobesedoval. Za napoleonských válek v roce 1813 byli v jeho domě ubytováni Francouzi a jeden horkokrevný důstojník držel nebohého Ignaze s pistolí na hrudi v koutě místnosti, vždy když nebyl s něčím spokojen.
Bouřlivý i šťastný byl život Ignaze Lorinsera. V roce 1838 oslavil padesát let své lékařské praxe. Farář Würfel sloužil slavnou mši a potom byla uspořádána hostina, při níž se mezi hosty uskutečnila sbírka, jejíž výnos byl určen k podpoře chudých. Z úroku uložených peněz byly ročně udělovány podpory pro dva vybrané chudé obyvatele města. Život Ignaze Lorinsera se uzavřel 28. srpna 1841. V té době již dávno působil na scéně medicínských dějin jeho nejstarší syn Carl Ignaz Lorinser.

Carl Ignaz Lorinser
(24. července 1796 Mimoň - 2. října 1853 Patzschkau [hrob je v polském Opole])
Z jeho nejmladších let je zajímavé, že jako osmiletého ho otec poslal do Řepína u Mělníka, aby se tu naučil česky a on se navíc, mezi muzikálními kantory, kterých byla na Mělnicku přehršel, také zapojil do muzicírování. Po zničujícím požáru města Mimoně 11. června 1086 byl chlapec na čas poslán do rodiny podnikatele v oboru potiskovaného textilu, továrníka Leitenbergera a zde se s jeho chlapci učil předmětům potřebných pro studium na gymnáziu. Děti soukromě vyučoval kaplan Lehmann z Dubnice.
Potom teprve odešel na gymnázium do Prahy, kde vynikal jako dobrý muzikant a prý nejlepší poeta mezi studenty, protože byl dobře sečtělý a poučený v literárních předmětech. Brzy po skočení gymnaziálních studií v roce 1814 zamířil na novou a zatím bez velké pověsti existující univerzitu do Berlína. V jeho duši stále ještě probíhal zápas o to,
zda se věnovat umění nebo vědě. Nakonec rozhodla láska k přírodě a ohled na otcovo přání, aby se věnoval medicíně. Vykročil ke kariéře, která vynesla rod Lorinserů o další hodnotový stupeň výše.
Rod Lorinserů se dostal, zejména v osobě Carl Ignaze na vrchol společenské slávy. To již ale byla třetí generace této rodiny, jejíž nejlepší příslušníci postupovali od ranhojičství k porodnictví a všeobecné medicíně. Úspěch třetí generace záležel v postavení v lékařské vědě a také v organizaci veřejného zdravotnictví.
Carl Ignaz, jak bylo uvedeno výše, zamířil na berlínskou univerzitu, která časem nesla jméno Humboldtova. Prusko po vítězném završení národně osvobozeneckého boje proti Napoleonovi si jedinečně upevnilo své postavení mezi německými státy a bylo zřejmé, že aspiruje na pozici sjednotitele Německa. Tuhý militarizmus byl jednou jeho tváří. Na druhé straně pronikavě usiloval o pružné zákonodárství a funkční působení všech institucí moderního státu. K němu patřila také dobrá organizace zdravotnictví.
Lorinser nemínil svůj život prožít v Pruském království. Po promoci v roce 1817 se vrátil do vlasti a zamířil do Vídně, aby zde získal další praxi. Avšak rakouské úřady nechtěly uznat jeho diplom a požadovaly další studium a nostrifikaci v Rakousku. Dalo by se říci, že Lorinser se zkrátka otočil a odcestoval s propadlým pasem zpět do Berlína. Zde si dodělal zkoušky z veterinářství.
Život mu otevřel další možnosti. Výhodný sňatek s Augustou Wilhelmínou Terezií Fritzovou, dcerou berlínského obchodníka, ho hmotně zabezpečil. Přestoupil také k protestantství,čím se plně aklimatizoval do života kraje, v němž se usadil. Nejdříve působil v Berlíně a potom se přestěhoval až do Pobaltí na statek rodiny své manželky.
V roce 1822 byl povolán do medicínského kolegia provincie Pomořany a o tři roky později odešel jako lékařský rada do Horního Slezska do Opole, tehdy součásti Pruského státu. V letech 1829-1830 se mu dostalo skvělé příležitosti uplatnit se při organizaci ochrany obyvatelstva před zhoubnou cholerovou epidemií, která se patrně rozšířila v důsledku rusko-turecké války na Balkáně a odtud postupovala přes Moldavsko a Halič do středu Evropy. Propracoval systém profylaktických hygienických opatření a důsledného podchycování nakažených osob a jejich léčení v izolaci. Na stejném úkolu pracoval pro české země Vinzenz Julius Krombholz (1782-1843), rodák z Horní Police, univerzitní profesor v Praze. Oba muži byli ve svých zemích za svou aktivitu vysoce oceněni svými vládami, protože kdyby epidemie přerostla přes hlavu, způsobila by katastrofu hospodářskou i morální.
Carl Ignaz Lorinser prohluboval výsledky svého bádání o závažných epidemiích v rozsáhlých spisech a zabýval se také morem, jehož nebezpečí pro Evropu nebylo ještě stoprocentně zažehnáno. Vyjížděl již jako pruský občan po Evropě. Dobře se obeznámil s výsledky práce vídeňských profesorů českého původu Škody a Rokytanského v oboru stanovení diagnózy poklepem a poslechem. Jejich žákem byl strážský rodák Ignaz Jaksch (1810-1887), univerzitní profesor v Praze, který podobně jako Lorinser v Prusku, rozvíjel diagnostické léčebné metody v oblasti plicních chorob, které v těch časech byly „metlou“, zejména mezi městským obyvatelstvem (souchotiny).
Zcela specifickým úkolem ho pověřila pruská vláda, aby totiž spolupracoval na zdravotnickém zákonodárství. K němu patřila také otázka ochrany a posílení výchovy ke zdravému způsobu života ve školách. Nešlo jen o obranu žáků a studentů před chorobami, nýbrž o fyzické a psychické formování osobnosti. K tomu přinesl Lorinser soubor návrhů k podpoře tělesné výchovy ve školách. Pruskému státu velmi záleželo na kvalitě studentů ze středních škol, protože v nich byl potenciál budoucích důstojníků pruské armády.
Dne 2. října 1853 zemřel Carl Ignaz Lorinser na statku Pačkov ve Slezsku a byl pohřben v Opolí. Zbývá nám ještě se seznámit s životy jeho bratrů, kteří svým působením patří více k přírodovědě.

Gustav Lorinser
(28. srpna 1811 Mimoň– 20. května 1863 Vídeň)
Dva z bratrů zmíněného Carla Ignaze Lorinsera se uplatnili jako vynikající botanikové. Gustav se narodil v Mimoni v roce 1811. Medicínu studoval na pražské univerzitě, kde se právě rozvíjela vědecky založená botanika. Nejdříve působil v Mimoni po boku svého otce, v roce 1850 odešel do Chebu jako všeobecný lékař. V roce 1852 přesídlil do Bratislavy na gymnázium, které se mělo stát vizitkou úrovně vzdělání v Uhrách. Tam vyučoval biologii. Po deseti letech se vrátil zpět do Mimoně a jistý čas žil i v České Lípě. Od mládí spolupracoval s českokamenickým rodákem Josefem Opitzem, který měl ambici soustavně zachytit veškerou květenu Čech a posléze i v Rakouské říši. Po přesídlení do Vídně zde založil botanický ústav, nazývaný Ústav pro výměnu bylin. Toto zařízení také sloužilo k vytvoření perfektních herbářů a skvělých kartotéčních přehledů.
Do tehdejšího hlavního města zamířil nakonec Gustav Lorinser a v roce 1863 zde nečekaně zemřel.
Vydal významnou knihu Botanisches Excursionsbuch... (Botanický průvodce). Zabývá se územím rakouských korunních zemí. Kniha vyšla časem i česky pod názvem Analytický klíč botanický (1876). Ladislav Čelakovský, syn slavného básníka, využíval při svých botanických výzkumech Lorinserovu knihu, ale vytýkal mu, že má vedle dobrého popisu rostlin celkem nedostatečnou část geografickou, v níž by byl podrobněji zaznamenán výskyt rostlinných druhů podle krajin a typů jednotlivých území, kde se vyskytují nebo naopak jsou tu vzácné.

Friedrich Wilheim Lorinser
(13. února 1817 Mimoň - 27. února 1895 Vídeň)
Další z bratrů Lorinserů Friedrich Wilhelm (1817-1895), se z rodné Mimoně dostal na pražskou univerzitu a posléze přesídlil do Vídně, kde se usadil natrvalo. Stal se ředitelem jedné vídeňské nemocnice. Společně s bratrem Gustavem vydal příručku květeny Německa a Švýcarska. Sám se vynikajícím způsobem zapojil i do bádání mykologického. V německém jazyce vydal knihu, kterou přeložil Ladislav Čelakovský pod názvem Sbírka nejdůležitějších jedlých, podezřelých a jedovatých hub ve věrných vyobrazeních na dvanácti tabulích barvotisku.
Nebyl první, kdo pojal a realizoval tento úmysl. Vinzenz Julius Krombholz (1782-1843), rodák z Horní Police, je vůbec pokládán za zakladatelskou osobnost české mykologie. K sestavení atlasu ho vedla zkušenost z pražských tržišť, kde chabě vzdělaní trhovci prodávali houby i dosti nebezpečné.
Krombholz velmi trval na věrné barevnosti obrázků, ale technika barvotisku byla zatím ještě nedostatečná. Nechal proto natištěné listy ručně kolorovat. Příležitostně se na této práci vystřídala řada českých umělců, kteří za odměnu od věhlasného pana profesora dávali houbám patřičné zabarvení.
Mezi koloristy nechyběl ani slavný portrétista Antonín Machek (1775-1844), který v Praze vytvořil portréty slavných postav jako Josefa Jungmanna, Josefa Dobrovského nebo Václava Hanky.